Otevírám sérii nových článků z kategorie “MOZKOŽROUTI”. To jsou (a budou) články, ve kterých budeme s Ondrou ventilovat naše osobní zkušenosti, názory a témata k zamyšlení. Nejčastěji z podnikání. Nemají za úkol vás “nadrtit” informace o firemním Instagramu, ale naopak rozebrat vaše myšlení a nabudit k případné interakci. Ať už s námi nebo se sebou samými. 

A teď už k tématu tohoto článku. Při mém působení v BUSINESSGRAM jsem hledala různé cesty, kterými se vydám a s tím souvisela i specifikace mých a (s příchodem kolegy Ondry) našich služeb.

Přiznám se, že i já jsem se nechala částečně zviklat vlnou digitálního nomádství, kdy se mi líbila vidina práce u počítače někde na pláži.

Hlavou mi běželo: “Vždyť přece děláš Instagram, můžeš si se všemi psát online, skajpovat, mailovat a tvořit pro ně online kurzy. Kašli na to, co vyhovuje klientovi. Hlavně, když si můžeš válet šunky u vody.”

Slyšíte to sobectví? Tak jsem si to zkusila. A bylo to strašný!

Zpátky na stromy!

Najednou zjistíte, že i když s lidmi komunikujete online prakticky každý den, jste to pořád jen vy a váš počítač nebo mobil. Jste sami!

Nikdo naproti vám fyzicky nesedí, necítíte jeho vůni, tonalitu jeho hlasu, nevnímáte takové detaily, jako když cinká lžičkou o šálek s kávou. Nesmějete se společně probíráné věci… (zkusili jste se někdy online zasmát společně v jeden moment např. přes Skype? Než to k dotyčnému “dorazí”, je ten moment pryč a Skype je z toho navíc zmatený!)

Začínám naplno vnímat skutečné potřeby našich klientů!

V době mého “digitálního pobláznění” se na mě začali více obracet klienti, kteří jsou sice moderní, umí poměrně slušně používat všechny ty “onlajny”, cestují, mají rozhled, hodně otevřenou hlavu, ale jedno máme společné: Ještě pořád zbožňujeme osobní kontakt!

Chtějí se potkávat, užívat si moji (nebo naši) společnost. Chtějí naopak z toho světa “onlajnu” na chvíli utéct a fungovat zase chvíli “normálně” a hlavně jejich tempem, kterému se umíme přizpůsobit.

Dneska se s většinou klientů potkáváme osobně

Nemáme problém s klienty za sebou jet i přes půl republiky a detaily případně doladit i přes ten “onlajn”. Ale pořád se na sebe těšíme, vozíme si dárky, řešíme práci, ale také rodinu. A to jsou pro mě osobně věci, které mi sebelepší kamera v telefonu nebo sociální síť nenahradí!

Neznamená to, že bych se vzdala “onlajnové” komunikace. Ona je skvělá! A umí spoustu věcí urychlit. Ale jsou věci, které svůj čas a péči jednoduše vyžadují a já se jich nehodlám vzdát za život někde na Bali!